Svatý Jan Nepomucký - Třeboň - 2015

Každý člověk je jedním článkem vývojového řetězce našeho živočišného druhu, homo sapiens. Jedná se o složitý, dvě stě tisíc let dlouhý vývoj, na jehož konci stojíme v této přelomové době my. Jednotlivé vývojové etapy našeho druhu jsou rámcově známé, ale ještě nám chybí detailnější poznatky. V podobné situaci je na tom člověk, když se snaží získat informace o svých přímých předcích.

Člověk může znát své rodiče, prarodiče, a i širší okruh příbuzných, ale ve vzdálenější minulosti čerpá z útržkovitých informací, které navíc mohou být zkreslené neobjektivním viděním dané osoby. Někdy se objeví staré fotky, nebo korespondence a lidé kteří jsou na nich zobrazeni, nebo se o nich píše, by měli být našimi příbuznými, ale my nevíme, o koho jde. Při hledání našich rodových kořenů nám můžou pomoci ještě žijící starší příbuzní, ale i zde jsou odpovědi neúplné a často emotivně zabarvené. Odborně nám může pomoci genealog, který se může dost poměrně daleko do historie, ale jím získané informace budou pouze věcná fakta, kdo a kdy se komu narodil, s kým žil, kolik měl potomků a kdy zemřel. Navíc se dá zjistit jejich povolání a náboženské vyznání, eventuálně i majetkové poměry.

To všechno jsou důležité informace, ale člověk by rád věděl, jací to byli ve skutečnosti lidé a co dobrého, či zlého po nich zdědil v podobě fyzické kondice nebo duševních schopností. Nejen ve svém případě, ale třeba u svých dětí si často člověk říká, kde se to ve mně nebo v nich bere. Proč zrovna tak myslím nebo jednám. Po kom jsem zdědil svůj temperament, nebo naopak chladnost. Podoba obličeje a celkové fyzické vzezření často čerpá ze samotných rodičů, ale někdy geny přeskočí o jednu, nebo dvě generace a podoba není tak zřejmá. Totéž se může projevit u talentu, který může být zděděný ze širokého okruhu našich předků.

Poté co byl v roce 2003 dešifrován lidský genom se vědci domnívali, že bude možno na základě těchto informací určit schopnosti lidí a v budoucnosti je geneticky upravovat tak, aby se rodili pouze inteligentní a talentovaní lidé s minimem zdravotních vad. Do jisté míry se dá takto předejít závažným dědičným zdravotním problémům, ale modifikovat lidi do podoby geniálních supermanů je zatím nereálné. Důležitá není jenom genetická výbava jedince, ale v jakém prostředí a zas jakých podmínek vyrůstá. Dobře geneticky připravený člověk se v nedobrém prostředí nemusí dostatečně rozvinout, zatímco člověk s menšími předpoklady se za optimálních podmínek může rozvinout na hranici svých možností.

Bez ohledu na to, od kterých předků jsme zdědili své dobré, či špatné fyzické a duševní předpoklady, záleží pouze na nás, co s tímto předurčením jsme schopni udělat. Obrazně řečeno byly nám rozdány takové karty, jaké máme a záleží na nás jakou hru s nimi budeme schopni hrát. Záleží na naší vůli, vytrvalosti a přesvědčení podobně jako na náhodě a štěstí. Něco ovlivnit můžeme, ale většinu ne.

Bez našeho vlivu pokračuje v dalším článku řetězce vývoje člověka námi předaná genetická informace potomkům a podobně jako my se budou ptát po kom zdědili to dobré i zlé.

Sklípková klenby - Jindřichův Hradec

Vzhledem k tomu, že jako živočišný druh máme rozšířené vědomí, tak jsme schopni plánovat a představovat si svoji budoucnost se všemi jejími radostmi a strastmi. Je to svým způsobem velká výhoda, ale i prokletí. Neustále se těšíme, nebo bojíme toho co bude a nežijeme v přítomném okamžiku.

Z hlediska lineárně a jednosměrně plynoucího času, ke kterému jsme jako smrtelníci žijící na této planetě odkázáni, žít v okamžité současnosti nejde, protože nedovedeme zastavit čas. Než si například rozmyslím další větu a napíšu jí, tak oba tyto úkony jsou už minulostí. V myšlenkách jsme neustále v budoucnosti, pokud na něco nevzpomínáme a naše činy jsou vzápětí minulostí. Patrně nám není umožněno žít, tak jako většině zvířat bez plánování a předvídání věcí budoucích na delší dobu než několik minut, jako například před dopadením své kořisti.

Možná je pohodlné žít „bezstarostně“ v daném okamžiku z hodiny na hodinu, ale je to proti bytostné podstatě člověka, který má potřebu mít své sny, plány a pokud možno být i pánem svého života. Naše představy a sny nás nutí žít smysluplný život s možností každého dalšího dne je uskutečňovat. Právě duševní činnost spojená s tvořivým přetvářením sebe a svého okolí z nás vytvořila živočišný druh homo sapiens. Kdybychom žili pouze z hodiny na hodinu, tak bychom ustrnuli ve svém vývoji.

Naše, často celoživotní sny s pomocí slabší či silnější vůle, které se snažíme více či méně uskutečnit nás v našich představách promítají do budoucnosti na kterou se těšíme. Je to vymyšlený cíl, ke kterému se snažíme přiblížit, ale většině lidí celý život uniká, i když často mají pocit, že je na dosah ruky. Tento cíl může mít hmotnou podobu, ale je mnohem lepší, když je duševní, nebo nejlépe duchovní.

Dobře víme jak z východní, tak i západní filosofie, že podstatné není dosažení cíle za každou cenu, ale poctivá a smysluplná cesta za jeho dosažením. Vzhledem k tomu, že život člověka je relativně dlouhý, tak se dělí na tři úseky, mládí, dospělost a stáří. Každá část života je většinou spojována s různými cíli. V mládí máme potřebu co nejvíce poznat, v dospělosti své znalosti a schopnosti uplatnit a ve stáří bychom rádi sklízeli plody toho, co jsme v předchozích dobách zaseli.

Naše sny a představy věcí budoucích nás mohou znepokojovat ba přímo děsit, ale současně dávat i naději a pomáhat přežívat těžká životní období. Na základě zkušeností starých, moudrých lidí se většina zlých představ, kterými je člověk po celý život zahlcen neuskuteční. Jak říká Mark Twain: „V životě mně trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala“. Přesto neblahé představy a předtuchy nám pomáhají vyhýbat se situacím, které by nemusely dopadnout dobře. Tyto představy jsou rozšířením našeho pudu sebezáchovy. Každý člověk má rozdílnou míru úzkostlivosti, která jej chrání před nepříjemnostmi. Tomu, který je úzkostlivý se třeba nic nestane, ale jeho život není tak intenzivně prožit. Naopak lehkovážný člověk si více užije, ale jeho život je v neustálém ohrožení.

Je dobré naučit se prožívat každý okamžik svého života, protože se už nikdy nebude opakovat. Přesto je člověk předurčen svým vědomím žít v budoucnosti.

Valeč - Skleník - 2013

Vítání dne je pravěký zvyk spojený s mnoha rituály. Lidé si nikdy nebyli jistí, zda po temné noci přijde zase den s východem slunce. Proto každý ranní návrat slunce očekávali v napětí a vítali s radostí.

Dnes s pomocí vědeckého poznání, víme že slunce musí vyjít, pokud se nestane nějaká velká, vesmírná katastrofa. Přesto v našem kolektivním nevědomí setrvává ta prapůvodní obava, že slunce by vyjít nemuselo. Podobně každý člověk si nemusí být jistý, že se ze stavu nevědomí během spánku vrátí do vědomého stavu. Ve starých kulturách byla představa, že během spánku duše opouští tělo a pohybuje se v duchovním světě a vždy bylo otázkou, zda se vrátí do stejného, nebo jiného těla. Tím se často vysvětlovala náhlá změna myšlení a jednání člověka po probuzení.

Ráno je nejkrásnější částí dne, protože vše se probouzí k životu po nočním klidu. Ptáci začnou zpívat a květy se s pomocí slunečních paprsků opět rozevírají. Každý člověk má možnost začít psát knihu svého života na další čistou stránku. Alespoň částečně má možnost s příchodem nového dne změnit své myšlení a jednání. Je pouze na něm, zda jí využije a neodloží svoji proměnu na další den, který podle jeho představy musí zase přijít, ale nemusí tomu tak být.

Současná materialistická a uspěchaná doba neumožňuje většině lidí vítat v klidu východ slunce a příchod nového dne. Ráno je spojováno s nepříjemným vstáváním. Vše probíhá rychle a neklidně, tak aby člověk byl co nejdříve v práci a mohl pomáhat roztáčet kola konzumní společnosti s nekonečnou výrobou a spotřebou. Člověk si přestává uvědomovat rytmické opakování dne a noci a ročních období. Čas jemu určený k životu splývá v jeden často monotónní celek, který je občas narušen radostmi a starostmi, které umožňuje současná konzumní doba.

Přes všechnu dnešní uspěchanost má každý člověk možnost prožít v klidu východ slunce a začátek nového dne. Stačí pouze změnit životní rytmus, jít dříve spát a vstávat s východem slunce tak, jako naši předkové, kteří ještě žili v souladu s přírodou. Tento životní rytmus byl dán i nedostatkem umělého světla, kterého dnes máme až moc. Tím, že si člověk udělá čas na prožití klidného začátku dne se nejlépe připraví na různé starosti a nepříjemnosti, které na něho čekají.

Člověk může prožívat začátek dne doma, ale nejlepší je vítat den v přírodě, nejlépe na vyvýšeném místě s možností výhledu na vycházející slunce. Dobré je spojit tento staronový rituál s cvičením, chůzí nebo během tak, aby se v těle rozproudila krev a člověk mohl s intenzivně probuzeným vědomím sledovat tento neocenitelný zázrak. Bez přítomnosti slunce by nevznikl život na zemi a tím pádem ani my bychom se nemohli účastnit této velkoleposti.

Žijeme v době, kdy většina lidí považuje mnoho věcí za samozřejmost, není za ně vděčná a neděkuje za ně. Člověk by však ze své biologické podstaty měl každý den děkovat za příchod slunce a jeho životodárný účinek na nás. Nemusí se jednat o náboženský obřad, ale prosté sepnutí rukou, uklonění se a vyslovení slova „Děkuji“.

Valeč - Stéla - 2013

V momentu, kdy se člověk narodí, tak mu začne utíkat čas k jeho životu předurčený. Jakmile se narodí, tak se neodvratně začíná přibližovat ke svému konci. Říká se, že je to jediná spravedlnost na tomto světě, když člověk začne umírat, jakmile se narodí.

V mládí si člověk moc neuvědomuje, jak čas běží a má pocit, že ho má nekonečně mnoho a marnotratně s ním plýtvá. Věnuje se mnoha, často nesmyslným věcem při poznávání sebe a světa, do kterého se narodil. Tak to má být, protože u našeho živočišného druhu čtvrtina až třetina života se věnuje učení a poznávání. Souvisí to s našim rozšířeným vědomím a mozkovou kapacitou.

S přibývajícím věkem a množstvím osobních i pracovních povinností je času čím dál tím méně. Je to také způsobeno tím, že člověk se postupně stává otrokem mnoha činností a věcí, o které se předchozí generace nemusely starat, protože ještě neexistovaly. Jsou to všechny vymoženosti přetechnizované doby, které nám mají usnadňovat život, ale o které se musíme starat, aby nám dobře sloužily.

V nekončícím koloběhu pracovních i svátečních dní velice rychle uběhne čas ve středním produktivním věku a člověk se nečekaně ocitne ve věku důchodovém. Čas jemu k životu daný se postupně zkracuje, většina věcí, které patří k běžnému životu člověka již proběhla, nic se nedá vrátit zpátky, nebo změnit. Teprve teď si člověk plně a bytostně uvědomuje význam francouzského rčení: „Kdyby mládí vědělo a stáří mohlo“ (Si jeunesse savait, si vieillesse pouvait). Každý člověk na sklonku svého života by určitě chtěl některé věci změnit, opravit, nebo si přeje, aby se vůbec nestaly, ale čas se nedá vrátit zpátky. Přesto, že z fyzikálního hlediska existuje pouze časoprostor, ve kterém je možné se volně pohybovat, toto privilegium není normálnímu smrtelníkovi umožněno. Jsme v zajetí jednosměrného lineárního času se svojí minulostí, současností a budoucností.

S prožitým dosavadním životem a blížícím se jeho neodvratným koncem si člověk začne uvědomovat, že by měl ještě stihnout mnoho věcí, na které buď neměl čas, nebo vůli a odvahu. Mohou to být nesplněné sny z mládí, kterých se ještě nezbavil, nebo věci které vzhledem k daným okolnostem, v jednotlivých etapách svého života nestihl, nebo k nim prostě nedošlo. Mezi tyto věci může patřit stejně tak prožitek velké, romantické lásky, jako návštěva exotického místa nebo setkání s duchovním učitelem.

Jsou však věci v životě, které se nedají z vůle člověka naplánovat a záleží na náhodě nebo spíše vůli Boží. Často to jsou ty nejdůležitější věci, jako kde a komu jsme se narodili, jaký člověk se z nás stal, jakého životního partnera jsme potkali a jací dobří, nebo zlí lidé poznamenali náš dosavadní život. Z velké části si svůj krátkodobý, ale i dlouhodobý život plánujeme a většinou se nám podaří tyto plány naplnit, ale náhodné momenty mohou naše směřování zcela změnit nebo otočit. Náhodou může být změna počasí, jakož i společenské situace. Člověk může z vedlejších příznaků se zásahem náhody do určité míry počítat, ale když přijde, tak na ní není nikdy dostatečně připraven. Potom se svým osudem musí smířit nebo náhodu využít ve svůj prospěch. Člověk často nedovede zhodnotit, jak často sebemenší náhoda neboli zásah Boží do jeho života, může ovlivnit jeho další průběh.

Příroda, jejíž jsme součástí se řídí určitými zákony, které vyplývají z uspořádání našeho vesmíru, ale současně v rámci tohoto řádu probíhá mnoho náhodného a nečekaného. Tato kombinace řádu a nahodilosti je patrná i v našem životě. Pokud jsme fatalisté, tak si můžeme myslet, že vše, co se mělo stát, tak se stalo, a ještě se stane. Z deterministického hlediska můžeme svůj život vnímat jako převážně řízený naší vůlí, občas ovlivněný náhodami. To znamená, že na sklonku života, pokud máme ještě dostatek fyzických a duševních sil, bychom měli správně vyhodnotit každou náhodu a využít ji pro splnění svých snů.

Vzhledem k daným přírodním zákonům dochází k opotřebení lidského organismu, které neumožní splnění některých snů. Již nevystoupáme na vysokou horu, nemůžeme rychleji běhat, ani více a intenzivněji milovat. Přesto ještě máme čas, v mezích daných možností, dělat věci které bychom ještě během svého pozemského života mohli udělat.

Břevnovský klášter - Kořeny - 2014

Z fyzikálního hlediska se o světle ví poměrně dost, ale stále nám uniká jeho podstata. Rychlost světla je nepředstavitelných 299 792 458 m/s. V rozsahu této vzdálenosti je světlo skoro okamžitě. Prozatím není dokázána větší rychlost v časoprostoru vesmíru. Světlo se šíří s pomocí fotonů, které mohou být současně částicí i vlnou.

Světlo stojí na počátku všeho, jak velkého třesku, tak i zjevení Boha Mojžíšovi v podobě oslňujícího světla. Bůh je spojován se světlem, s jehož pomocí působí blahodárně na nás. Světlo je opakem tmy, se kterou je spojována neznalost a temné síly.

Člověk ze své fyzické i duchovní podstaty potřebuje světlo pro své přežití. Většina z nás jej absorbuje, ale pouze někdo je schopen jej vyzařovat. Jedná se o duchovní světlo, které není přímo spojováno s tím slunečným. Jsou výjimečné osobnosti, které se s darem duchovního světla narodí, ale u ostatních je tento stav mysli dosažen po celoživotním vývoji.

Současná, převážně materialisticky orientovaná doba je velice chudá na lidi, kteří vyzařují vnitřní světlo. Možná tomu tak bylo vždy, protože člověk nedovede cestovat v čase, aby měl možnost přesvědčit se, že tomu bylo jinak. Ale na základě historického vývoje posledních dvou set let, kdy se mysl člověka začala mnohem více zajímat o hmotný svět na úkor toho duchovního, to asi bude pravda. Lidé ztratili potřebu se vnitřně rozvíjet jak po duševní, tak i duchovní stránce. Všechny své duševní síly uplatňují pro hromadění peněz a majetku. Přitom si neuvědomují, že jejich největším majetkem, který dostali darem od Boha je jejich duše. Duše, která je spojená s rozšířeným vědomím, kterou má člověk na rozdíl od ostatních živočišných druhů.

Běžný člověk za svůj život potká pouze pár lidí, kteří vyzařují vnitřní světlo různé intenzity. Většinou to jsou staří lidé, kteří prožili těžký, ale smysluplný a naplněný život. Projevuje se to jejich vnitřním klidem, vyrovnaností, nadhledem, laskavostí, ohleduplností a respektem k ostatním lidem, bez ohledu na to, co dosáhli nebo mají. To vše se obtiskuje do jejich fyzické podoby těla a fyziognomie tváře. Život mají vepsaný v obličeji, ale nejvíce o nich vypovídají jiskrné oči s přímým neuhýbavým pohledem. Nezaleží na tom, jaké bylo jejich povolání, zda to byl akademicky vzdělaný člověk, nebo ten který měl pouze školu života.

Lidé vyzařující vnitřní světlo velice chybí v dnešní uspěchané a digitální době. Je pravděpodobné, že takoví lidé se přestanou rodit, protože to geny a výchova konzumně orientovaných rodičů neumožní. Lidem bude stačit vyhřívat se ve slunečním světle a nepřítomnost člověka vyzařujícího vnitřní světlo jim nebude chybět, podobně jako jiné hodnoty, které obětovali konzumnímu způsobu života.

Zahradní restaurace pod Dívčím skokem v Šárce - 1975

Každý člověk se rodí s různě velkým pohárem života a je pouze na něm, zda je schopen jej vypít až do dna.

Rodíme se v různých dobách, za rozdílných okolností a jiným rodičům. Na základě spojení genetických informací otce a matky jsou předurčeny naše fyzické a duševní schopnosti. Ale záleží především na tom, v jakých podmínkách se formuje naše myšlení a fyzická kondice. Člověk může mít velké genetické předpoklady zděděné po rodičích, ale pokud se nevyvíjí v tom vhodném prostředí, tak nenajdou svého naplnění. To neznamená, že ideální podmínky jsou zárukou naplnění genetických předpokladů člověka. Naopak, často lidé s menším genetickým vkladem jsou za svízelných životních okolností nuceni dostat maximum z toho, co jim bylo dáno do vínku.

Většina lidí však nevypije jim daný pohár života až do dna, protože k tomu nemají vůli a odvahu. Částečně to může být způsobeno dramatickými, historickými událostmi, nebo jiným tragickým zásahem do jejich životů, na který nemohli mít vliv, ale záleží pouze na vědomé snaze každého člověka, jak svůj život naplní.

Každý člověk má v sobě různě silný hnací motor, který jej denně posouvá k naplnění nebo promarnění svých schopností. Podstatné však je uvědomit si včas, které schopnosti to jsou. Člověk, když se v mládí rozhoduje, co by chtěl v životě dělat, tak si bere příklad ze svého blízkého okolí, nebo je ovlivněn oblibou některých oborů v dané době. Málo kdo skutečně do hloubky a upřímně zkoumá k čemu má nebo nemá předpoklady. Většinou pak promarní život děláním činností, které jej nebaví.

Mimo rozumového zhodnocení svých schopností, je na druhou stranu potřeba poslouchat svůj „vnitřní hlas“, který nás podvědomě k něčemu vede. Je to hlas, který nás nutí, abychom za všech okolností zůstali věrni své zděděné podstatě. To znamená, abychom byli sami sebou, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme a šli za svým, osudem předurčeným cílem. Je pochopitelné, že tento „vnitřní hlas“ může vést člověka ke konání jak dobra, tak i zla. Potom záleží na jeho morálních hodnotách, zda se tím špatným hlasem dá ovládat, nebo se z jeho vlivu silou vůle vymaní.

Člověk si svým myšlením a jednáním předurčuje celý svůj životní osud. Pokud je ze své podstaty citlivý a ohleduplný, tak se v současném agresivním světě nemůže patřičně uplatnit, jako člověk necitlivý, bezohledný a postrádající morální zábrany. Tato nevýhoda přes všechno snažení a naslouchání „vnitřnímu hlasu“ takovému člověku neumožní, aby pohár svého života dopil až do dna. Jeho život přes všechnu osobní vůli zůstane nenaplněn, protože ze své podstaty nedokáže překročit morální zábrany od kterých se už většina lidí v dnešním konzumním světe oprostila.

Tato skutečnost neplatí pouze pro naši dobu, kterou osobně prožíváme se všemi jejími výhodami i nevýhodami, bylo tomu tak asi vždy. Pouze lidé, kteří mají v sobě namíchanou tu správnou míru schopností a agresivity mohou svůj velký pohár života dopít až do dna. Není jich mnoho, protože většina má více agresivity, než schopností a ten malý pohár, který jim byl přidělen nemůže uspokojit jejich neuměřené ambice.

Říká se, že někdo „dopil svůj hořký pohár života až do dna“, když jej osud nešetřil a musel projít mnohým utrpením. Svým způsobem je to i uznání a do jisté míry i obdiv, že se někdo nevyhnul svému osudu, ale statečně jako nevinný Sókratés dopil pohár bolehlavu až do dna.

Ve skutečnosti tedy nejde pouze o uplatnění svých schopností a uspokojení svých ambicí, při vypití poháru života, ale o poctivé prožití života, den po dni, až do jeho sladkého, či trpkého konce. Nejde o to, co jsme v životě dokázali, ale jak jsme byli pravdiví své zděděné podstatě a můžeme se sami sobě podívat do očí. Podle mistra Eckharta očima, kterými se na sebe díváme se na nás dívá samotný Bůh.